Běhouny - 21.2. 2009

Žďárské Vrchy (roviny)

Squadra Azzura bez Šárky



Jaké je Karlovo nejoblíbenější slovo? Lze projít skleněnými dveřmi? Jak vypadá wrestling na sněhu? Vše se dozvíte z tohoto zápisu!

Jelikož konečně tento týden napadl sníh, rozhodli jsme se toho náležitě využít a uspořádat pro zájemce výlet na běžky.
Ten měl odstartovat na Hlavním nádraží v časných ranních hodinách 8:00. Kdo přišel včas to nemohu s jistotou říct, protože jako správný organizátor jsem přiběhl s akademickým zpožděním 15 minut – ale i tak je to slušný výkon, aspoň jsem zjistil, že osm hodin může být i ráno a ne jen večer. Na nádraží jsem se setkal s Šárkou, Karlem, Konoyem a Medvědem. Jak se ukázalo, nebyl jsem jediný, koho toho rána zklamala MHD (výmluva musí být  ), jelikož jsem nikde nemohl najít Soana. Ten svou účast sice přislíbil, nicméně odjezd vlaku se neúprosně blížil a on stále nebyl k nalezení. Vše vyřešily dva krátké telefony stylu: ,,Soane, doběhni na 2. nástupiště 2. kolej“, druhý telefonát akorát aktualizoval data na 4. kolej a 2. nástupiště. Po krátké debatě a zvážení Soanových šancí vlak stihnout jsme optimisticky koupili lístky na vlak i pro něj. To se ukázalo jako správná volba, jelikož na nástupišti jsme beztak čekali klasických 30 minut na zpožděný vlak, který nás měl zavést pryč z šedivého Brna až do zasněženého Žďáru nad Sázavou.

Čekání na nástupišti mimo jiné dalo vzniknout zajímavé sázce mezi Karlem a Šárkou o týdenním vaření večeře. Předmětem sázky bylo kupování jízdenek ve vlaku u průvodčího, jestli je to za příplatek či nikoliv.
Než jsme stihli přimrznout k perónu, konečně se objevil náš vlak a my se rezervace nerezervace vrhli hned do prvního kupé.

Zkracování hrou UnoCestu vlakem jsme si zkrátili hrou Uno a taky hledáním popadaných karet, protože náš provizorní stolek z gemma batohu stál za pendrek. To jsme částečně vyřešili upravením již upravených pravidel - na uno číslo 6 se nebude rukama plácat na karty. Hra obsahovala ještě jednu podhru, a to bylo umění „odhadnout“, co má protihráč v ruce. Největší přeborník se na to stal Karel, který se do karet spoluhráčů díval téměř kontinuálně spolu s Tommem, který měl plné rukávy karet pochybně nabytého původu. Konoy a Medvěd byli zase naoko nevinnost sama, ale jak je známo, zdání klame. Jediný kdo nepodváděl, byla Šárka, která pravidelně vyhrávala, čímž jenom potvrdila pravidlo že s poctivostí nejdál dojdeš.

Někde uprostřed hry přišla průvodčí, aby nás upozornila na jedno rezervované místo v našem kupé a verifikovala naše jízdenky. Její návštěvy jsme využili i ke zvýšení naší informovanosti o ceníku – jízdenky zakoupené ve vlaku jsou za příplatek 30kč/osoba.

Kdo měl rezervaci v našem kupé se již nikdy nedozvíme, jelikož ten člověk zřejmě jak nás uviděl, tak si raději vybral kupé jinačí – nic na co bychom nebyli zvyklí.
Takto obohaceni informacemi o ceníku a lehčí o jednu ztracenou uno kartu jsme se ocitli na popcornem provoněném Žďárském nádraží a vydali se na autobus, který měl jet za pár minutek.Jak se ukázalo na sněhovou kaší pokrytém a vesměs Nepoučitelný Sodži...opuštěném autobusovém nádraží, Karel se jako logistik výpravy při hledání spoje seknul o pár hodin – a nebylo to díky zpoždění vlaku. Další autobus měl jet až za 2 hodiny. Tak aspoň všem rozdal vytištěné mapy pro případ, že bychom se cestou ztratili, načež jsme se demokraticky rozhodli pokračovat ze Žďáru po svých místo čekání na autobus.

Trasa byla předběžně vytyčena směr Velké Dářko. Chvilku jsme nTommův fešný cyklodress...a nádraží ještě zevlovali připravujíc si své běhouny a běžkařské vybavení. Konoy měl běžky dlouhé 215cm zavázané uzlovačkou, Tomm byl zase navlečený ve svém cyklodresu s běžkou, na které chybělo 15 cm skluznice. Horliví fotografové mezitím začali zkoušet odolnost svých objektivů a začali fotit. Zde se dostalo Soanovi náležitého varování, pokud někdo z výpravy objeví ve fotogalerii fotku s nápisem „čí je to pusinka“ a podobně, tak dostane nakládačku ;-).

Konečně připraveni jsme se vydali na cestu napříč dlouhými Žďárskými ulicemi.
Po menším incidentu ohrožení zdraví jednoho náhodného kolemjdoucího civilisty Medvědovými běžkami, ve kterém hráli ještě nezanedbatelnou roli civilistovy oči jsme se rozhodli, že bezpečnější pro naše okolí bude nasadit běžky už ve městě.
Takto jsme doťapběžkovali (něco jako když ťapáte a zároveň běžkujete, můžete si to sami vyzkoušet přechodem přes asfaltovou silnic s nasazenýma běžkama, kdy se snažíte z nich neudělat šupinovky) až na nějakou cyklostezku, po které se dalo pohodlně dostat na naši naplánovanou trasu.

Konoy šmirgluje svoje běhounyZde někteří zkusmo sjeli mírný svah, což byl asi největší sjezd, který nás ten výlet potkal. Sjezd byl parádní, neohroženě jsme kličkovali mezi vyplašenými sáňkujícími dětmi s jejich rodiči, menší háček byl v tom, že sjezd byl dlouhý tak 5 metrů a využívali ho jen mrňata. Ostatní zatím vybalili vosky a začali přemýšlet, čím namazat. Zde mohu potvrdit přísloví „kdo maže, ten jede“ otázkou ovšem je, jakým směrem. A jelikož většina z nás zvolila medvědův sjezdařský vosk, který během následující cesty naplno potvrdil své kvality – vhodný opravdu jen pro sjezd, tak jsme si chvilku pěkně zamakali, což jsme ovšem chtěli.

Po navoskování běžek jsme se vydali na cestu dál, jen abychom konečně už vypadli ze Žďáru. Vyšplhali jsme na nehorázně strmý železniční násep neohlížejíc se na první pády, přeběhli silnici a ocitli se na poli za městem, po kterém v naší zbrusu nové, vyšlapané stopě dojeli na jakousi běžko-dálnici. Po ní pádili neuvěřitelnou rychlostí a se samozřejmou elegancí samí profi běžkaři, vedle kterých jsme vypadaly jako parta z lidí z Brna, kteří právě oprášili své běhouny a navlíkli na sebe teplákovky. Me2d alias Peťa ČechAbychom byli ještě zajímavější, během naší odpočívací pauzy Medvěd skákal rybičky do sněhu, načež Sodži začal vše dokumentovat. Dokumentoval také Šárčinu cestu tím stylem, že si lehl před ní do stopy a bránil jí v pokračování, což pravda moc nepotěší. Po tomto skotačení jsme se zapojili mezi profíky a vydali se na další pouť. Ta vedla vesměs podél zasněžených širých polí a plání, na kterých se proháněl mírný vítr rozverně si pohrávající s drobnými vločkami sněhu, jen aby je mohl na chvíli zachytit a něžně o kousek dál položit. Ani jsem si pořádně nestihl prohlédnout vzdálenější okolní krajinu abych vám ji mohl popsat, když v tom Tommův brutálně rychlý sjezdse před námi objevil druhý a poslední sjezd toho dne. Byl naštěstí o hodně delší než ten první a možná právě proto jsem na něm hodil držkopád. Pravdou nicméně je, že to možná bylo nahrané, aby měl Karel lepší fotky. Jak to bylo doopravdy nechám obestřené tajemstvím.

Poté už to byl jen kousek cesty do lesů, kde už nebylo tolik běžkařů a krajina byla ještě pěknější. Stopa byla pěkně vyšlapaná, takže se jelo dobře. Shrnuto slovy Karla: Luxusní stopa vedla velmi luxusní krajinou s luxusními stromy. Jelo se nám proto na našem luxusním výletu opravdu luxusně. Tak toto byl sice slabší odvar, ale myslím že Karlovo nové oblíbené slovo, které toho dne použil nespočetně mnohokrát, je více než patrné. Což je docela luxus, nemyslíte?

Na začátku lesa po prostudování mapy Medvěd oznámil, že náš čeká 6km kopce. Takto náležitě motivováni jsme se opřeli o to s větší vervou do našich hůlek a vydali se dále. Po chvilce byl ovšem Karel upozorněn na nádhernou přírodní scenérii, ve kterém hlavní roli hrál strom zohlý přes zmrzlý rybník.

Zmiňovaná scénerie

Vedlejší role se ujalo choroží a divadelním křovím se pro změnu stal sníh. Celková vizáž vám budila dojem, že jde o strom zkřížený nějakou nešťastnou genetickou modifikací se žebříkem.
Karel tedy fotil a ostatní raději pokračovali v cestě. Toho jsme my mladší (někdo na těle, někdo na duchu) využili a zosnovali jsme vskutku brilantní plán, kterak se schováme a Karla ze zálohy přepadneme. Po půl kilometru jsme objevili obrovský kořen, který jako by jen čekal na náš plán. Schovali jsme se tedy za něj a vyčkávali, zatímco se Konoy a Šárka vydali dále. Po chvilce jsme uslyšeli funění. Chvilku jsme váhali, jestli je to divočák nebo blížící se poslední člen naší výpravy. Přesto jsme nebojácně vyrazili a jali se koulovat náš cíl, ze kterého se naštěstí vyklubal vcelku neškodný Karel. Musím uznat, že po tomto přepadu jsme byli o mnoho více mokřejší než on a také náš plán vymyšlený za pět minut a provedený během 10 vteřin nebyl tak efektivní jak jsme si představovali, nicméně aspoň byla sranda.

Soanovo běžkování na běžkách...styl, kterým si projde téměř každý začátečník

Rychle jsme dohnali zbytek naší výletní expedice a naplno si vychutnávali – pardon – luxusní běžkování. Jak se ukázalo, zbytek řešil cosi s párem běžkařů z Brna, kteří se zřejmě díky jejich neaktuální mapě ztratili. Trošku jsme jim poradili a dali jim jeden náš výtisk mapy. Vše by bylo v pořádku, kdyby Karel této situaci nenasadil onu pomyslnou korunu tím, že po otázce čím jsou dlužní pohotově odpověděl 4.50 kč zaslat na účet Moravia Propag. I když poté řekl, že to myslel z legrace, přeci jenom místo peněž dostal alespoň lok slivovice. Rozloučili jsme se a vydali v dál. Ukázalo se, že žádný kopec dlouhý 6 km k naší radosti nás na více-méně placatém terénu nepotká. Zato zasněžená krajina předváděla své krásy. Tu rozverně vykukovaly malé zasněžené smrčky zpod své sněžné přikrývky, tam se protáhl strom přitom shazujíc lavinu sněhu ze svých větví – chybělo málo a jednu takovou málem zákeřně hodil Konoyovi za límec.

Na takovéto cestě vám ovšem vyhládne raz dva, a proto bylo rozhodnuto o obědvací pauze. Do naší lahodné stravy jsme se zakousli blízko takového malého sněhem pokrytého paloučku, který odděloval cesty.

Přátelské laškování s Tommem...popis viz dále

Mezitím co ostatní dojídali a tlachali, jsme s Medvědem začali stavět iglú. Protože však Šárka prohlásila, že nebude za žádnou cenu spát dnes v noci někde venku, jsme postavili jen docela nevelkou sněhovou hradbu. Ta nám výborně posloužila poté, co jsme ostatní napadli sněhovými koulemi. Po menší přestřelce sněhovými projektily došlo na pěstní zápasy, ve kterých se rozhodně nešetřilo těmi nejzákeřnějšími praktiky jako krmení sněhem, dušení sněhem, házení sněhu za oblečení atd… - ve všech chvatech zkrátka hrálo prim takové to mokré, bílé a studené, co bylo všude kolem nás. Jediný kdo se nepřidal byl nečekaně Konoy, protože je na to moc starý a Šárka, která se přeci jenom rvát s chlapama nebude i když by nás všechny dostala na lopatky. Chvilku jsme si po hromadné rubačce odpočinuli, abychom za chvíli zahájili druhé kolo v podobě duelů.

 Zde jsem hrdinně vyzval Karla na wrestling, na který jen tak nezapomene. Ovšem ani já jen tak nezapomenu, přeci jenom váhový nepoměr byl i po snaze nejmenovaného protivníka zhubnout dosti veliký. Poté, co jsme ztratili čepice a měli sníh úplně všude včetně divného pokukování projíždějících běžkařů typu „co je to za magory“ jsme uzavřeli mír. Proběhlo ještě kolo Soan a Medvěd, kteří ovšem tak moc nebojovali. Někdy mezi soubojema se vytratil Konoy se Šárkou, takže jsme se docela promočení, ale celí a šťastní vydali rychle za nima.

Zastávka na zmrzku v Račíně

Narazili jsme na ně v Račíně, kde jsme se vydali do místního hotelu neb hospoda byla plná. V jídelně jsme si objednali polévku, jen Karel zase musel mít něco extra tak si jako přídavek dal zmrzlinu. Poseděli jsme docela dlouho, ale bylo to fajn. Poté jsme strašně dlouho hledali spoje, protože docházelo k záměně pojmů Polička s Polničkou, odkud měl jet bus zpátky do Žďáru a mobilní technologie přeci jenom Soan ještě netuší co ho čeká s tím rampouchemještě nejsou nijak špičkové. Nakonec jsme vše našli a vydali se opět na naši trasu. Cestou ven z hotelu došlo ještě na jedno menší zpoždění díky Tommově objevu, že na WC pod sušičem ruk se dají pohodlně vysušit i promočené rukavice .
Osedlali jsme tedy běžky a silou vůle donutili nohy pokračovat v jejich hotelem přerušené předchozí konzistentní činnosti. Pak už cesta ubíhala hrozně rychle, dokonce jsme jeli kousek kolem Dářka, až jsme se dostali s časovým předstihem asi půl hodiny do oné Pol(n)ičky. Tam jsme obsadili Předmět laškování na zastávcemístní autobusovou zastávku, fotili jsme místí kočky sedící na okně přičemž jsme je krmili vším možným (buchty, mák, chleby, salám atd…) - poznámka autora: i přes podávanou stravu šlo o kočky čtyřnohé nikoliv ty dvounohé. Mezitím pár metrů od zastávky se začal zvětšovat hlouček místních, kteří taky čekali na autobus a volnou chvíli si zkracovali koukáním na nás. Nic na co bychom nebyli zvyklí. Ještě jsme se stihli těsně před odjezdem vyfotit a pak jsme pádili v autobusu zpátky do Žďáru na nádro.

No Comment...doufám že tak nikdy neskončím

V něm jsme zjistili, že vlak jede za 40 minut, takže jsme navštívili nádražní hospodu. Ta ovšem nenabízela žádné jídlo a i s pitím to nebylo nijak slavné. Nicméně byla vybavená dlouhým stolem jen pro nás. Dopadlo to tak, že pro jídlo chodil střídavě Soan s Karlem do blízkého bistra a při tom jsme hráli UNO. Tam jsme se také setkali s našimi Brněnskými kolegy, kterým jsme ten den půjčili mapu. Zřejmě jim došla slivovice, takže to začali dohánět protože po příjezdu do Brna taktak vystoupili z vlaku, cosi nesrozumitelně gestikulovali a vydali se nepřirozeným směrem kdoví kam. Ale nepředbíhejme.

Vláček k domovu

Právě stojíme na peróně ve Žďáru čekajíc na náš vlak do Brna. Nádražím profukuje silný ledový vítr, který nás mrazí do morku kostí a zažírá se hluboko do našich znavených svalů. Mokré oblečení slizce a chladně studí. Také okolní teplota vzdala svůj boj a rezignovala někam hluboko pod bod mrazu. Jako by to nestačilo, den si podal ruku s nocí a zdvořile ustoupil černočerné tmě, která nás zalila jako hustý javorový sirup.

Náhle se ovšem koleje rozehrály známým tónem přijíždějící masy železa a my se vydali do prvního kupé. Opět jsme zabrali nějaké to rezervované, odhlasovali že budeme hrát uno místo spaní (bylo to náročné hlasování) a dali se do hry včtně sbírání popadaných karet. Také jsme polemizovali ohledně vzhledu kupé, který byl renovován, což ovšem Konoy shrnul tím, že to vypadá jako u nich v koupelně. (azurová barva, dveře a výhled do chodbičky prosklený, dlouhá zrcadla).

Foceny jsou hlavně ty dveře, které se Soan snažil projít zavřené...Me2d je tam jaksi náhodou

V tom z ničeho nic vstal Soan, nabral směr ulička a vyrazil. A zde malé ponaučení – Skleněnými dveřmi jen tak neprojdeš . Soan totiž skleněné dveře ignoroval takže do nich narazil. Byla to vcelku pořádná pecka a chvilku se vzpamatovával, načež vyrazil neznámo kam.

My jsme mezitím dohráli karty a vyhlíželi naše Brno, které se s tím jak vlak polykal před sebou položené koleje neúprosně blížilo. Zkrátka v tom zasněženém lese nám bylo mnohem líp…

Karlovy Fotky z z Běhounů najdete zde

Soanovy Fotky z z Běhounů najdete zde

Spáchal Tomm