Afterparty IV - 2.6. 2008
aneb
Jak nejlepší mandolinista do srubu ke skautům přišel
Bylo,
nebylo, v daleké zemi, jež se zove Kalifornia žil, byl jeden Radim. Ale nebyl to
obyčejný Radim, byl to jeden z nejlepších hráčů na mandolínu na světě. A tenhle
Radim se tak, jako každý rok, rozhodl, že navštíví své vzdálené bratry v maličké
zemičce na druhém konci zeměkoule. Ale to ještě netušil, co se mu tentokrát
všechno přihodí…
Naplánoval si – aby nevypadl ze cviku – že v té
zemičce udělá pár koncertů, no a s kým jiným, než se starým kamarádem Samsonem.
První koncert měl být v Brně, nenápadném to městě na řece Svratce.
Pravda,
na plakátech se o tom sice moc nepsalo, ale naštěstí Radima v Brně znala Kamča a
tu zase Kája a spousta dalších hudbymilovných lidiček. Když se Kája dozvěděl,
kdo že to má přijet, začala operace Radim s krycím názvem „Afterparty“. Ta, jak
to vypadalo v odpoledne koncertu, ho psychicky naprosto vyčerpala.
J
Ale není se čemu divit, vždyť zajišťoval prostor, kde se to bude konat, patřičně
schopné muzikanty, kteří by si s Radimem rádi zahráli – i on s nimi, nástroje,
občerstvení a ještě dobrou náladu. (Aby někdo nenabyl mylného dojmu – Kájova
slabost byla vskutku jen chvilková, protože asi minutu třicet po tom, co ho
přepadla, nabral druhý dech a vydržel až do – no, nechte se překvapit…
Jelikož skautský srub je místo kouzelné, ale nikoliv
nafukovací, sledoval Kája ostřížím zrakem od začátku počet účastníků a snažil se
dosáhnout optimálního množství.
Vystřídal
přitom, celou škálu pocitů. Od těch , že účastníků bude málo, až po němý úžas
(naznačující naprosté zděšení), když seděl v již plném srubu a Kamča mu do
telefonu nahlásila, že s Radimem po koncertě přijede ještě asi dalších 12 lidí.
Nicméně, jelikož je srub skutečně kouzelný, vešli se všichni. Radimův koncert na
Musilce byl naprosto úchvatný, publikum tleskalo a tleskalo, takže Radim věděl,
že jeho Brňané mu rozumějí a s dobrou náladou přejel na afterparty. Tam si
nejdřív chvilku oddechl, hráli všichni ostatní, co měli ruce, nohy a nástroj
(chvílemi až 6 kytar najednou). Ale jelikož je Radim skutečně muzikant srdcem,
nedalo mu to a za chvíli se chopil svojí mandolíny a hrál a hrál a jestli
neumřel, tak tam hraje dodnes…
Ne, ne, hrál a hrál, chvílemi se všemi, chvílemi jen
s někým, sólíčka různých nástrojů (včetně Radimových) se střídala s pěním
všech
přítomných, ale pak to bylo jinak. Lidé postupně odcházeli, protože nikdo nemá
takovou výdrž jako hudebníci. Nevím přesně, v kolik Radim odcházel (?4?), vím
ale přesně, že byl moc rád za celou akci a že se mu to opravdu líbilo. (Nutno
poznamenat, že tam měl i svého 80-ti letého taťku a že i ten vydržel do půl
třetí…) Poslední nezmaři končili v půl šesté a hluboce se skláním před Kájou a
hlavně Šárkou, kteří vydrželi a během celé noci až rána zajišťovali – Kája
plynulý tok písniček a Šárka občerstvení a potřebné rozvozy a ještě na úplný
konec uklidili celý srub.
Radim druhý den, (po té, co se po obědě probudil
J),
uháněl k Neumětelům a pokračoval v koncertování. Nikde jinde ho ale neuvítali
tak srdečně, jako v Brně. (V Praze přišlo dokonce jen 18 lidí – a Radim tam
pronesl onu památnou větu: „ Mí Pražané se na mě vy…“)
A kdo že v Brně vlastně všechno byl? Kytary,
mandolíny, housle, kontrabas, klávesy, různá chřestítka a mnoho dalších
zpěvuchtivců.
A to je už úplný konec naší pohádky. Vlastně ještě
ne, jestli Pán Bůh dá, přijede za námi Radim za rok zase…
J
Fotky z Afterparty najdete
zde
Některé z nahrávek najdete
zde
Spáchala Kamča