Nebylo to jen o vánočkách…

    Letos se druhým rokem konala skautská akce v Léčebně dlouhodobě nemocných v Babicích u Brna. Chtěli jsme zpříjemnit několik chvil pacientům písničkami a ručně pečenými vánočkami. Vloni jsem se účastnila jen z povzdálí. Čekala jsem ve studené nevlídné chodbě v přízemí a představovala si, jak to celé probíhá. Jak asi budou dědečkové a babičky na naši snahu reagovat? Zatím se nemohu zbavit pocitu, že mezi lidi, kteří se akce zúčastnili nějak nepatřím a nezapadám. Ani nemám ten dar sblížit se s člověkem, kterého neznám, za pár minut. O to více jsem letos obdivovala jednu mladou slečnu, která se s ostatními členy skupiny viděla poprvé a za chvíli to vypadalo, že je zná už spoustu let.

    Když pominu samotné pečení vánoček, začala akce kolem jedenácté hodiny nácvikem písniček, kterými se rozhodli účastníci vnést trochu radosti do ponurého a jednotvárného života pacientů. Kolem jedné hodiny začal přesun do Babic. O rozpoložení účastníků se nemohu moc rozepisovat. Nevím, jak se kdo z nich cítil, jen se zkracující se vzdáleností k cíli byli všichni tišší a zadumanější. Někteří již věděli „do čeho jdou“, jiní měli jen více či méně konkrétní představu.

    Až do samotného příchodu do LDN, kde nás přivítala vrchní sestra, jsem váhala, zda jít s nimi nebo ne. Ani vlastně nevím proč. Možná ze strachu, že neunesu ten pocit bezmoci a bolesti, který z každého pokoje dýchal. Nakonec jsem se ale rozhodla jít.Vrchní sestra nás krátce seznámila s tím, o kolik pacientů se starají a jak jsou pacienti po budově rozděleni ( první patro - mobilní pacienti, kteří jsou schopni se sami najíst a v rámci možností se o sebe postarat, v druhém patře již leželi z větší části imobilní pacienti a třetí „nejtěžší patro“již jen zcela imobilní pacienti a 3 pacienti v komatu.)

    Všichni se rozdělili na 2 skupiny a začali obcházet první dvě patra. Hned v prvním pokoji se nám nedostalo „moc vlídného“ přijetí. Babička neměla o písničky ani vánočku zájem a nechtěla se nechat rušit od sledování televize. Mám pocit, že možná tato situace byla pro děcka nejtěžší. Nechápali to a snad byli i „nevděkem“ roztrpčeni. Na toto asi připraveni nebyli. V dalších pokojích byl již průběh takový, jaký očekávali. Jen vstup mi připadal trochu neohrabaný. Nikdo se příliš nehrnul do úkolu, nějak skupinku uvést, a podle toho to trochu z počátku vypadalo. Každým dalším pokojem ale mluvčí získával větší jistotu. Asi bylo lepší se předem dohodnout, kdo řekne pár úvodních slov a daný člověk se na to připraví. Po rozpačitém začátku ale písničky uvolnily atmosféru a rozdávané vánočky byly sladkou tečkou na závěr. V několika pokojích byly babičky hovornější, což se paradoxně ukázalo naší slabinou. Ve snaze zapojit stařenky do hovoru jsme chrlili otázky a neměli dost trpělivosti čekat na odpověď. Tím spíš, když jsme zjistili, že hlavní problém je v jazykové barieře.

     Postupně jsme absolvovali všechny pokoje. Po obejití zbývajících pokojů a rozloučení se sestřičkami jsme se vydali zpět na cestu do Brna.

    Ještě jednu drobnou výtku jako poučení pro příště si na závěr neodpustím. Člověk si nejen při těchto akcích musí dávat pořádný pozor, co říká. Přestože je přání klidných svátků, hodně zdraví, štěstí a pohody v běžné populaci jakýsi standart, u těchto lidí jim spíš připomínalo jejich nemohoucnost a při slovech „příští rok se za Vámi opět zastavíme“ jedna babička reagovala slovy „to už tady doufám nebudu“ a možná brala slova z úst i ostatním z nich.

    Určitě nechci, aby to vyznělo tak, že tato akce neměla smysl. Podle mě smysl měla, a velký. Jen teď nevím, zda byla hodnotnější pro ty stařenky a stařečky, pro které jsme to dělali nebo pro samotné aktéry, kteří se setkali s pro ně v tomto ohledu vzdálenou realitou.

Šárka




Možnost stažení ve word dokumentu [zde]