Volejbal - Sobota 3. 3. 2007

V sobotu odpoledne jsem měl se skauty narychlo nácvik na vozembouch, který se má konat další sobotu. Nějak jsem to proskřípal a snažil se je naučit aspoň něco, aby tam jen netvrdli. Začalo to někdy tak v jednu a mělo to být na dvě hodiny, ale když mi brácha potom volal a já byl pořád ve srubu - a byly čtyři hodiny - tak to asi nevyšlo. Rychle jsem ty ptáčata doučil a uháněl domů. Nicméně těsně před zastávkou jsem si uvědomil, že nemám svůj písničkový deníček, který jsem tam nechal asi měsíc před tím. Tak jsem se opět vydal zpět, obtěžkán kombem, půjčenou elektrickou kytarou a svou instantní sadou bicích (ty neinstantní jsem si brát neodvážil). Mět jsem už jen asi tři čtvrtě hodiny na to, abych se dopravil domů, odložil bagáž, naložil jinou bagáž a vyrazil ke Karlovi, odkud jsme měli odjíždět v pět na voliš do Zastávky u Brna. A vzhledem k tomu, že jen autobus do Soběšic (k nám domů) jede asi půl hodiny, tak se to moc stihnout nedalo. Další čtvrt hodiny jsem hledal ten svůj deníček...
Nakonec jsem se na to vybod a zavolal bráchovi ať mi vezme tenisky (úbor jsem náhodou měl, bo tašku s instantními bicími jsem použil při minulém volejbale (ne, to nebude ono, tam jsem měl jiný hadry (takže to bude asi z jiné akce)) prostě jsem tam měl jakýsi smradlavý kdysi sportovní oblečení) a potom se vydal v klidu přes hudebniny (kde měli nečekaně zavřeno) ke Karlovi. U něj jsem si nechal kombo a kytaru, a po chilce, kdy dojel brácha jsme vyrazili.
Na Mendláku přistoupila Aya. Takže jsme byli prozatímně kompletní (Pešni dorazil později): Karel, Šárka, Me2d, Aya a moje maličkost. Po několika minutách nebo snad desetiminutách Karlovy vzorové jízdy (nebudu zmiňovat, komu by mohl být vzorem) jsme dorazili na místo - k tělocvičně v Zastávce. Skvěle jsme si zatrénovali, zahráli, prohráli, možná i vyhráli, ale to si nepamatuju... Prostě volejbal, jak se patří.
Po skončení volejbalové průpravy jsme se převlékli zpět do "civilního" oblečení (úvozovky z důvodu, že například u mě by jej někdo nemusel považovat za příliš civilní), a vydali se zpět do Brna. Jakože autem. Pešni měl v úmyslu v Zástávce zůstat, ale zrovna když jsme vše srovnali do kufru, zavolal, že jede taky. Tak jsme vše z kufru zase vytáhli, a chvíli potom, co přiběhl si s ním Karel hrál na honěnou. Nakonec Pešni s funěním naskočil, nebo spíš nalehl, řádně se našteloval a jeli jsme. Vyvážené zvuky rádia kromě našich rozhovorů rušilo též Pešniho občasné hýkání, ale toho jsme si nevšímali.
Karel všechny zůčastněné dovezl do jejich domovů (ty dva do těch jejich Černých Polí a nás do soběšic). Kombo a kytaru přivezli následujícího dne za deset jedna, kdy začínala další povedená akce, Rozhovory s Amerikou. Té jsme se zůčastnili jen my tři - Karel, Šárka a já. A spočívala v pokusech o výuku češtiny dvěma postarším milým Američanům (tedy Američanovi a Američance), která se však zanedlouho zvrtla v anglické rozhovory na různá témata.

V neděli byl další nácvik na Vozembouch. Jakmile jsem odtam přijel domů, zavolal mi Soan, že potřebuje kombo na cvičení s Dunou (to je kapela s Rubim) na Dream Theatre, aby moh zpívat do mikrofonu. Já mám takové maličkaté sotva několikawattové, což ostatně Soan věděl. A já když jim o přines do zkušebny tak mu - mýmu malýmu ubohýmu kombíčku - začali nadávat do kostek cukru do čaje a podobně. Já ale vážně žádný jiný nemám. Nakonec se do něj napojil Staňa - kytarista - a taky nebyl moc slyšet, ale to už jsem uháněl domů...
Dobrou noc.

Me3d