LDN
 
   Nápad na celou akci vznikl před 3 roky, v roce 2005, těsně po pečení Vánoček pro rodiče dětí. Tehdy se napeklo trochu víc, než jsme chtěli  a řešili onu klasickou nerudovskou otázku - kam s tím.

Řekli jsme si, spojíme příjemné s užitečným - natrénujeme pár písní  a za jejich zpěvu rozdáme vánočky potřebných v LDN.
Jak jsme si řekli, tak se stalo..

První návštěva LDN byla na svém počátku velmi optimistická, ve vlaku jsme zpívali písně, po cestě se recitovalo, ještě při vchodu jsme cítili, ano, děláme něco dobrého. Všichni do jednoho (mě nevyjímaje) jsme očekávali, co dáme, to dostanem..
Snažili jsme se předat dobrou náladu a potěšit a sami jsme posléze odjížděli s chmurnými pocity, zvláště třetí patro v LDN nám dalo nejvíc zabrat - zde leželi všichni velmi těžce nemocní, případně už ani nevnímali...

Kladl jsem si posléze otázku - jakou celá akce měla smysl? A nebyl jsem sám....

Každopádně, pro sebe jsem si řekl, zkusme to ještě jednou, třebas se to zlomí a přijdem na ten správný způsob..

Druhý rok byl těžký hlavně na začátku, s ohledem na poměrně silný zážitek z roku prvního.Ale zlomilo se to.... a na začátku druhého roku byl zodpovězen i ten smysl.

Stejně tak se otočil i smysl akce, nyní se již nesháněla LDN pro Vánočky, ale sháněly se vánočky pro LDN.


A v čem je tedy pro nás smysl celé akce:
Máme možnost naučit se nesobecky a nezištně dávat, aniž bychom něco dostali, nezavírat oči před utrpením druhých, ale přijít s vlastní pomocí,  zvyknout si na to, že často jedinou odměnou jsou zářící oči  a především možnost se naučit nás to a stále učí vnímat potřeby a radost druhých....

Teprve potom, co jsme si to uvědomili,  získali pro nás tyto akce ten správný význam..

Karel


O tom, jak celou LDN (Tentokrát již "Třetí ročník") vnímala jedna z účastnic, vypovídá brilantní zápis Bellis:

LDN 16.12.2007 (Trošku pozdě ale přece.:)

Na začátek bych chtěla položit jednu otázku: „Co je vlastně tradice?“ Pokud bychom se řídili jednoduchou definicí, že tradice je jistá činnost, opakující se v určité časové periodě, pak jsou naše výlety do Babické LDNky již tradiční. Letos jsme vyrazili zpívat a rozdávat vánočky již potřetí.

Nejprve bylo však potřeba pořádně trénovat, abychom si neutrhli ostudu. Sešli jsme se tedy ve srubu a vybírali, které písně by byly nejlepší. Když jsme si tak seděli, říkáme si proč nevymyslet něco i na Vozembouch. Nápad dal nápad a za chvíli jsme byli již ve víru cvičení.

Po nějaké době však nastal problém a většině z nás visela v hlavě jedna malá otázka: „ Budou vlastně vánočky?“ V cukrárně kde se vánočky (taky již tradičně) pekly se změnilo vedení a nic nebylo jisté. V mém každodenním shonu mi však jednoho dne zvedla náladu krátká a výstižná SMS : „Vánočky budou…“ Člověka v tu chvíli napadlo jen, že všechno už prostě musí být v pořádku. A bylo.

Na cestě do Babic jsme byli povětšinou již připraveni na to, co nás čeká, nicméně s námi jeli i noví účastníci, kteří měli v očích otazníky stejně jako já, když jsem na místo určení mířila poprvé.Moji náladu přesně vystihoval citát mého oblíbeného autora Dostojevského: „ Člověk si zvykne na všechno … lotr.“ Ano člověk si skutečně zvykne na všechno. Po vstupu do LDN jsem pociťovala obvyklou stísněnost a mírnou psychickou nestabilitu, ale po chvíli, když jsem přišla do známého prostředí ze mne podivný pocit tísně spadnul. A tak jsme se spolu s vánočkami dali do obcházení pokojů. 

Zpívali jsme a rozdávali, až si člověk říkal, že je to vlastně krásný pocit. Když se na to s odstupem času kouknu, zjišťuji, že ať dělá člověk cokoliv, vždy je v tom cosi sobeckého. Jsme sobečtí tvorové my lidé. Po chvíli cítíte, že vás někde potřebují, že děláte správnou věc, že jdete správnou cestou. A podle tomu tak je. Tyhle každoroční akce mi vždy dají něco nového a jsem za to moc ráda. Letos jsem si uvědomila, že cokoliv děláme, ovlivňuje naše příští chování, náš pohled na tu „správnou“ cestu. Cestu k naplnění a k poznání. Po třech letech moc dobře chápu, že neexistuje lepšího poděkování, než té zvláštní záře v očích. Jak v očích pacientů, tak v mých očích. Ti lidé nemůžou poděkovat lépe, než když mně samotné dodají úsměv a rozzáří mi oči pocitem, že dělám správnou věc.


Bellis

Zápis z druhého ročníku najdete [zde]