Čtvrtek
Tato akce se koná každý rok a také každý rok je o ní velký zájem. Protože všichni víme, že budeme spát na chatě kde se ideálně vyspí 2 až 3 lidí a to si přece nemůže nechat nikdo ujít, takové suprové mačkání, protože my jezdíme v 7 lidech. Ovšem nějaké změny se uskutečnily. Tento rok Falco bohužel nemohl jet, byl potřeba někde jinde. Takže bychom měli více místa? Kdepak. Na těláku se řeklo Honzovi. A bylo jasno, že mačkanice opět proběhne.
Nějaká ta konverzace předem musí proběhnout, ale čtvrtek je jasně vytyčen pro odjezd prvního auta. Skvadra Karel. Junior a Šídlo měli jet jedním autem. Ač to zní divně Karel dorazil v domluvený čas. Ano čtěte správně. On byl někde včas. Bylo to tak zvláštní, že když mi volal že u mne za chvíli podle dohody bude, skoro jsem nestihl svoji práci, protože jsem čekal že přijede o hodinu později. Jak bývá jeho suprovým zvykem. Stejně překvapený se tvářil i Šídlo. No naložili jsme se, nebyl to ani tak veliký boj jak se očekávalo.. Připevnili saně na zahrádku. Ano saně. K těm se teprve dostaneme. A mohli jsme vyrazit. Náš cíl? Nákup v Olomouckém Globusu. Cestou nám začalo pršet a zjistili jsme že Karel je takový milovník aut, že si neumí vyměnit stěrač. A to ten stěrač nebyl v posledním tažení své životní kariéry, ten byl zkrátka už mrtvý. Nestíral. Ani trochu. V Globusu proběhl nákup. Zmatky byly, ale zadařilo se. Karel si koupil stěrač, kdy ani nevěděl jak pozná, že ten stěrač patří na čelní sklo jeho auta. No jednoduchá otázka kolegové a čtenáři. Kolik panterů je potřeba na výměnu stěrače ? Dva. A přihlížející Karel. Za chvíli byl stěrač na místě. Dobře ne úplně za chvíli, ale aspoň Karel už viděl na cestu a nám se jelo o poznání lépe. Kde je vůle tam je cesta znáte to. Nic nebránilo pokračovat v jízdě až na vrcholky hor. Po příjezdu se ukázalo že sáňky jsou super přepravní vozidlo. Naložilo se na ně všechno a odvezlo směrem k chatě. To byla jejich jediná úloha za celou Pekárku. Mašínfírou se stal Šídlo, který měl jeden úkol, 100% všeho na sáňkách dopravit na pekárku. Svůj úkol splnil na 98%, protože se mu z ničeho nic ztratili chipsy. Ono v 8 večer není už moc světla a brambůrky ucítili možnost svobody a jednoduše utekly do zimy. A na volání divočiny byl i Šidlo krátký. V Pekárce se zatopilo a Karel se začal vybalovat. Jediné světlo na chatě je ledkový pásek připojený na autobaterii a hádej co? No hádáš správně, nejel.. Ende konec šlus odešlo do křemíkového nebe. No naštěstí Karel měl v globusu velké prozření a koupil lampu na baterky a sluneční svit. A svítila. i bez baterek, a dokonce i bez slunce. Jak? NIkdo neví, poslali jsme ji na přezkoumání. Ovšem světlo bylo a to bylo to nejpodstatnější. A co nesmí vždy první večer chybět? No přece ladění kytary. Karlovi to trvalo dobrý 3 hodiny. A to chtěl jít brzo spát. Šídlo pro změnu zase ladil mandlolínu. A já? Já si užíval ten okamžik kdy jsi na malé chatě kdy se zima s potem střídá tak rychle že pot zamrzá na čele. Hezký večer. Následovaly deskové hry, pití piva a vše jsme si to náramně užili. O zbytku panterů jsme věděli, že přijedou v pátek ráno. A tam se presuneme teď hned.
Pátek
Po ranním probuzení, které evokoval budík a Karel s otevíráním dveří se chata probudila k životu. Jde se na lyže. Počasí bylo jako vždy krásný. Vítr jak prase zima a sněžení. Paráda ani tento rok Červenohorské sedlo nezklamalo. Obléct vybavení a hurá pro skipass. Při návratu od pokladny se objevuje auto Pešniho s naloženým Intim. Za hodinu Panteři na svahu. Jízdou co jízdou se nálada zhoršovala. Ono po ujeté vzdálenosti zhruba 15 metrů se na lyžařských brýlích vytvořila ledová krusta. A nebylo vidět nic. Ale jako opravdu hned po odpichnuti hůlek jsi vlastně mohl zastavit. Panteri zkoušeli vše. Ale tohle zkrátka v příručkách není a ani Panteří důvtip a odhodlání nám nepomohlo. Nápady jako jet bez brýlí se ukázal na Juniorovi asi o 30 minut později jako špatný nápad, na oku se mu objevil monokl, který se začal hezký zabarvovat. Karlův nápad na sundání rukavic a následně rozpuštění ledu vlastním teplem ruky fungoval. Ano fungoval. Ale poté co to na 200 metrech musíte absolvoval 20x se ani toto moc nechytlo. Pešni zkusil zase led zastrašit a křičel na něho. Na nás. Na počasí a Pekárku. Taky nepomohlo a Intimu to bylo jedno. Lehce před 12 jsme se odebrali na oběd. Zde se probírali různé věci. Led. Led. Zima. Led. Oběd byl však dobrý nápad. Po takovém obědě se Panteři odebrali na chatu. Muselo se přiložit do kamen a taky vyřešit nefungující světlo. Tady bude nejjednodušší dát si sem konverzaci mezi Partnery kdy co se dělo pochopíte z tohoto rozhovoru:
Junior: “Tak v tom ledpásku bude asi špatný kontakt takže já bych to uříznul celé a zkusíme to teda jinak”
Karel:” Asi jo. Tak tady máš nůž a uřízni to.”
Junior odřízne přívod proudu k led pásku.
Inti který celou dobu je v místnosti: “Co to děláte?”
Karel: ”Nesvítí to, tak jdeme hledat čím to může být.”
Inti: “To svítilo.”
Junior držící led pásek v ruce: “Kdy jako?”
Inti: ”Dneska ráno než jsem šel na lyže, tak to svítilo.”
Karel: “Proč jsi to neřekl než jsme to uřízli?”
Inti: “Se mne nikdo neptal.”
Tady bych rád vypíchnul pohledy Karla, Juniora a Intiho. Kdy jsme se na Intiho, ale hodně dlouho mlčky koukali. Skoro jako ten Ota Pavel ve filmu Smrt krásných srnců. A dívali jsme se na sebe dlouho dokud Pešni nepřišel z venku s dřevem a když nás viděl jenom se zmohl na jeho krásné: “Co tady děláte?”
No co už. Karel vytáhl Dremel VersaTip! Že nevíte co to je? No přece pájka, protože to je taková běžná výbava Pantera na chatu kde není elektřina. A Inti jako vystudovaný, něco s elektřinou, si začal pájet. Po dvou hodinách změna nebyla. Stále ledpásek ne a ne se probrat k životu, i když musím konstatovat, že párkrát svitla naděje tak veliká, že jsme si i mysleli, že to bude fungovat. No nefungovalo.
No necháme to na potom. Jdeme znovu lyžovat.
Odpoledne se totiž oteplilo. Sice se zvýšil vítr ale oteplilo. Led na brýlích už tedy nebyl překážkou. A jezdilo se opravdu až do posledního vleku. Při poslední možnosti jet k pekarce stojí na vrcholu Pešni, Inti, Junior a Karel. A Karel z ničeho nic oznámí: “Jdu na černou. Je teda zavřená ale já si ji sjedu a k chatě si to pak vyšlapu.” Nevěděli jsme co máme dělat, ale Karel vypadal velmi odhodlaně a vyrazil tedy na černou sjezdovku. Mezi námi proběhla lehká diskuze o psychickém vydírání a manipulátorství. Ovšem Pešni velmi rychle procitl a My se díky němu vydali na Pekárku. Na Pekárce jsme uklidili a začali hrát hry. Medvěd se k našemu Panteříimu spolku již také připojil. A proto bylo v chatě už trochu těsno. Ale jsme zvyklí. Před 5 hodinou nás Pešni opouští na středisku radu. Ta se konala online a asi nechce mít radu na malé chatě mezi 6 Pantery. Takže Pešni radši zmizel do auta. A to na hodně dlouhou dobu. Karel se vrátil z černé. A my hned samozřejmě tak jaká byla černá? Karlova slova: “Borci ona ta černá není zavřená už jakoby neexistuje, ale tak když už jsem tam stál tak že už dolů pojedu však co. No tak oni tam normálně vysázely stromky.” Nemusím asi říkat že smích ustal asi až po 5 minutách kdy jsme si představovali jak Karel jede slalom na neupravené sjezdovce kde vysázely stromky.
No co už pojďme dál. Jak to bývá zvykem do místní hospody, kde nás dobře znají taháme hudební nástroje na které s oblibou Panteři neumí hrát. Ale co probíhalo na chatě to se jen těžko popisuje slovy. Z mého pohledu se začaly objevovat nástroje, kteří Panteři museli tahat třeba z pod sněhu. Na chatě najednou jsme měli jednu kytaru, dvě ukulele, jedná mandolína a dvě flétny. To je stejný počet členů na chatě kdy já ani Pešni jsme nevzali nic. No a začalo se opět ladit. Jak? Všichni si ladili solo a zkoušeli co zahrají. Doslova panoptikum hudby. Ten ladil ten zase hrál ten ladil. Ten zkoušel akord. Pak zase něco na flétnu. No hotové peklo pro absolutní sluch. Naštěstí asi po hodině jsme se shodli že bude lepší, jít opravdu na pivo do hospody. A cestou tam, dorazil poslední účastník zájezdu s názvem : Tlač se, a to zmiňovaný Honza. Díky bohu pro mne se nástroje nebrali, ale Honza se ukázal jako další hudebník, který má v autě kytaru. V hospodě jsme Dali každej pivo, šli dom a s pohádkou od Karla Panteři ulehlí do svých pelíšku a nechali si zdát o Panteří stezce ……… akorát že vůbec.
Trochu nám to narušila střední zdravotnická škola. Ne teda kvůli mladým studentkám, ale protože Medvěd se z ničeho nic připojil k jejich učitelskému sboru. kde začal domlouvat společné vystoupení, a hraní na hudební nástroje. My jsme hráli mezitím deskovky a pili. A nálada se samozřejmě dostala do takového varu že jsme se rozdělili. To se tak někdy u nás stává. Někdo šel hrát na kytaru někdo šel do místního baru. No a najednou byly 4 ráno kdy všichni Panteri byli na chatě a konečně se šlo spát.
Sobota
I když se přišlo nad ránem v 8 ráno již byla chata vzhůru. Velmi divné. No ale každý v trochu jiném stavu. Říct si zážitky z noci nebylo zas tak moc na dlouho, ale očividně jsme si všichni legraci užili. A teď bylo otázkou co dnešní den v ponurém zdravotním stavu. Opět jsme se rozdělili. Karel, Pešni a Honza šli na lyže. Medvěd, Junior a Inti se rozhodli že si dají zdravotní procházku. A Šídlo se rozhodl ležet, ale později se přidal na sjezdařského týmu. Jelikož jsem ve skupině na zdravotnickou procházku, budeme se tedy bavit o tomhle mega suprovým zážitku. Myšlenkové pochody jsou taky super věc na zaznamenání. Inti se rozhodl že naše procházka povede na Švýcárnu. Ta je od naší chaty vzdálená asi 6 a půl kilometru. Sjezdovkáři se nám trochu vysmáli, že to je v tomto počasí trochu blbost. Abych vám to přiblížil. 6,5 kilometru ve větru, sem tam sněžení a hlavně ve sněhu. Kdy když šlápnete vedle, zajedete třeba až po kolena do sněhu. To nemáte pak pocit, že jste ušli 6,5 kilometru, ale třeba 12. Super jako správní Panteři výzva přijata. No a teď myšlenkové pochody Panterů. Vyrazili jsme a na nás všech bylo vidět že to bude asi trochu peklíčko. Nebo spíš doslova peklo. Asi po 200 metrech už se u Into cíl změnil z 6 kilometrů na 2 a to na horu Klinovec. Medvěd se ujal vedení a šel. Tempo nasadil docela vysoké, nebudeme si lhát. Myšlenka, že to vzdáme úplně a na fleků se otočíme směrem domů byla ve vzduchu tak reálná, že se dala krájet. Naštěstí se na téhle myšlence nikdo neshodnul jednohlasně. A šlo se dál. Pro vaši představu. Sníh. Sníh. Je hele sníh. Další sníh. Vítr se sněhem. Bílá stopa která nám ubíhala pod nohama. Kopce, kdy jsme zjistili, že už nejsme mladí šohaji a potřebujeme při výšlapu pauzu na pití, aby se nohy prokrvily.. A najednou jsme byly za půlkou. To je ten nejvíc blbý čas přemýšlet na odchodu nebo dokončení cesty. Něco do frkovníku
Junior: “Boha už mám sníh v ponožce!”
Inti: “Já mám ponožku ve sněhu zase!”
Cesta někdy šla rychle, někdy pomalu. Poslední kopec nám dal dovoluji si říct opravdu zabrat. Ale po pár metrech se objevila chata. Jsme tady. Zmrzlí promočený, vyčerpaný ale jsme tady. Jdeme dovnitř a to si pište že jsme hned zamířili na oběd. Zelňačka a 4 borůvky knedlíky plus pití. JO přesně tohle chci. Po vystání fronty nám bylo dopřáno. Sedneme a vlastně při pohledu na nás se nabízela ta otázka. Budou to ti chlapci jíst nebo se budou jen koukat? A v našich hlavách probíhal přesný opak: ” Tohle je ta tvoje odměna. Jdeš 6 a půl kilometru sněhem za tímhle jídlem. Inti sliboval vyhledy. Neviděl jsi nic než jen sníh. Takže si tady užiju sakra každý sousto.” Dobře, bylo toho moc, ale za 30 minut byl čas vyrazit zpět. To nám totiž na začátku moc nedocvaklo, že budeme muset jít ještě zpátky. Ale vyrazili jsme. Vzhůru dolů! Cesta se táhla ale nebyla tak náročná jako cesta tam. To byla příjemná změna. Po návratu na Pekárku dostaneme od sjezdového týmu pochvalu, že tohle opravdu nikdo nečekal. Medved je všechny ujistil v tom že ani on nevěřil prvních pár kilometrů že dorazíme do cíle. Na Pekárce se muselo trochu uklidit a ujal se toho Pešni, který krásně umyl nádobí. To se musí nechat. Co s večerm? V místním hotelu je v provozu sauna, kam se dokázali Panteři na 7 večerní hodinu vetřít. Takže jestli to chápu, máme tu u Pekárky už i dokonalý wellnes. Už nám jen chybí asi jen ten finský sud u chaty a máme to se vším všudy. Večer už se v klidném režimu hráli deskové hry a jedlo. Nikdo po celém dnu aktivit neměl už moc sílu na nic. Až na to, že se ukázal opět problém s místem. takže kromě Karla, který spal dole, se nikdo moc dobře nevyspal, protože jsme do sebe většinu času kopali. No klasická Pekárka, bez toho by to nebylo ono.
Neděle
V neděli, už není moc co řešit, vstane se, sbalíme se, někdo jde škrávat 30 minut auta, někdo nosí věci, někdo uklízí kamna, zametá, nosí jídlo, zamykáme, odjíždíme. Po cestě už jen rychlá zastávka na benzínku na párek v rohlíku a hurá směr domů.
Komentáře