Začalo to nevinným telefonátem Káji. No, i když je pravda, že asi žádný Kájův telefonát není úplně nevinný. Prostě a jednoduše, byla jsem u Iris doma a Karel mi zavolal, že se teda pro mě staví a pojedem za těma cizincema. Já jsem koukala, protože jsme se nijak blíž nedomlouvali, jenom že to bude v někdy úterý nebo ve středu a já jsem s tím vůbec nepočítala. Každopádně, když už jsem tam teda měla jet, zlanařila jsem dalších šest lidí, co bylo u Iris taky, aby jeli s námi. Samozřejmě byl problém, že nás i s Kájou bylo osm, protože jsme se nevlízali do auta. Kája nás ale uklidnil, že má velký auto, takže se tam určo vlezem. No, když přijel se svou malou fábkou, docela jsme se nestačili divit, kde nechal své „velké auto“. No a tak jsme si já s Gízis vlezly do temné malé části vzadu. Dojeli jsme šťastně. Zaparkovali jsme u mlýna, přímo naproti skupince holandských skautů, kteří se opravdu dobře bavili, když nás z takovýho malinkýho autíčka vylezlo osm, stejně jako se nám dost smáli, když jsme tam chodili pořád dokola a hledali vedoucího od britské skupinky skautů, který ke všemu asi ani moc nevěděl, že opravdu přijedeme. Nicméně jsme se usnesli, že určitě musí být v hospodě. A tak jsme se tam vydali. No samozřejmě tam nebyli, ale prý tudy asi před hodinou procházeli. Tak jsme si aspoň dali Kofolu a vyhlíželi jsme je, jestli náhodou nebudou procházet zpátky. Samozřejmě neprocházeli. Vydali jsme se teda zpátky na Mlýn a konečně jsme je našli! No, byli z toho stejně zaražení jako my, takže to zprvu bylo takové rozpačité. Nakonec jsme si ale docela dobře „zaspíkovali“. Kája si navíc někde „vypůjčil“ kytaru a tak jsme si mohli společně zazpívat několik známých songů. Dost mě překvapilo, že jejich vedoucí říkal, že se mu v České republice moc líbí, že jsou tu hrozně milí a ochotní lidé a že na takové chování nejsou u nich vůbec zvyklí. Asi v deset večer jsme už museli odjet, takže jsme se přesunuli k autu. Ptali se nás, jestli máme dvě auta, a když jsme jim řekli, že ne, vytřeštili na nás oči. Právem si nedokázali představit, jak se tolik lidí vleze do tak malého auta. A když jsme vlezly s Mel do kufru, měli z toho opravdové kino, začali si nás fotit a hrozně se smáli. No, kdo by se jim ostatně divil. A tak naše cesta skončila opět u Iris, kam nás Karel odvezl. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme na tuhle akci mohli jet a prožít tak skvělý večer.